“JÁ UŽ SE NEZMĚNÍM, UŽ JSEM TAKOVÝ.”

Ano, oblíbená věta spousty lidí. Slyšeli jste ji už u někoho někdy? Nebo dokonce sami u sebe? 

Víte, veškeré změny odmítá náš mozek, naše ego, naše rácio. Tedy náš strach – strach vyjít ze zóny komfortu. 

Jakto? 

Vezměme si to od začátku! 

Od našeho narození se vlny našeho mozku mění. Jsme jako houba, která nasává všechno, co je kolem, a tím tvoříme naše přesvědčení, naše pravdy, náš svět. Je to stav jako v hypnóze. Z čehokoliv, co je zde zasazeno, se stáváme my. 90% všech těchto našich přesvědčení a vidění světa, se tvoří do 7 roku našeho života. Proto pokud je dítě do té doby zvyklé žít v napětí a permanentním stresu (může mít například rodiče, kteří jsou stále v práci a ve spěchu, a tím tak spěch a napětí automaticky přenáší na dítě, protože dítě do sebe absorbuje energii svých nejbližších, kteří jim vytvářejí podmínky pro život), žije pak tuto energii jako přirozenou i ve své dospělosti – nepoznalo totiž v dětství nic jiného. A proto, aby přežilo, přijalo tyto podmínky za své. A to i přes to, že mu v tom nebylo dobře. Protože pokud nepřijmu podmínky, které mi rodiče nastavují, náš plazí mozek (nejstarší část mozku) nám vyhodnotí, že umřeme. A přirozený pud sebezáchovy je přežít, že?😊  

A tak tedy nasáváme a nasáváme. Vše, co se kolem nás děje. Smích, hádky, harmonii, stres, úplnou rodinu, rozvody, lásku, odmítání. Můžete si sami zrekapitulovat, jak vypadal váš život do 7 roku našeho života. Zkuste nehodnotit hlavou, jděte po pocitech. Podle toho totiž vypadá náš život, který žijete teď, vědomě i nevědomě. 

Proto najednou po nějaké době zjistíme, že se chováme jako naše máma. A přesně to, co jsme říkali, že nikdy dělat nebudeme, děláme!!!! Ten pocit, když to zjistíte… 

Naprogramovalo se nám to totiž do našeho systému – do prefrontálního kortexu, do části mozku, kde jsou všechna “data” získaná, tedy naučená. Ale pozor!!!! Dají se změnit, přeučit, přeprogramovat. Jistě už jste slyšeli o neuroplasticitě mozku. Když jste se naučili to, co vám předávali rodiče, proč byste se nezvládli naučit něco nového podle sebe? A hlášku “na změnu už jsem stará/starý” neberu!! I to je totiž program, kterému jste uvěřili. Tak co nového si jdeme naprogramovat? 

Je potřeba vytrvat, aby se vám nový zvyk stal automatickým a dělali ho přirozeně. Stejně jako jste se učili chodit – taky jste to nevzdali po prvním kroku a prvním pádu. Zkoušeli jste to dál a dál. A dnes? Nad chůzí ani nepřemýšlíte a umíte to. Stejné je to s novým přesvědčením, s novou myšlenkou, s novým záměrem, s novým snem, cílem, pravdou… Potřebují čas, abychom už nad nimi nemuseli přemýšlet a žili je! Stejné to může být i se sebeláskou – zkoušíte ji, znovu a znovu, až ji najednou žijete a nepřemýšlíte nad ní. Stejně jako u chůze. Jaké téma, myšlenku, postoj si chcete naprogramovat vy? 

Chcete si víc věřit? 

Chcete si umět lépe nastavovat hranice? 

Chcete více ctít svou hodnotou? 

Chcete se více propojit se svou ženskou/mužskou energií? 

… 

Tak stále opakujte svému mozku – “Já znám svou hodnotu”, “Plně si věřím”, “Vím, kdo jsem a jakou mám vnitřní sílu”, “Žiju svou ženskou/mužskou energii”… Vždy pozitivně, v přítomném okamžiku a s pocitem pozitivní vibrace, ale to už jistě známe. 

A jak že to tedy s tím naším mozkem je?  

Vyprávět by se dalo hodiny. My si to vysvětlíme jednoduše a zkráceně ve třech částech – plazímozek, amygdala, prefrontální kortex. V čem a proč jsou tyto části důležité? 

Plazí mozek – vývojově nejstarší část našeho mozku, která pracuje v momentech ohrožení života. Je to část, která si vybírá, zda zvolí obranný mechanismus “útok, útěk nebo mrtvý brouk – strnulost”. Část mozku, která je aktivní, když jsme ve stresu. Část mozku, která když pracuje, můžeme se chovat iracionálně, chováme se jako malé děti (když se třeba s někým hádáme, cítíme se tak v ohrožení, zapne se plazí mozek a aby se bránil, zvolí obrannou taktiku “útoku” a začne na druhého vytahovat jeho nedokonalosti – ano, jako malé děti, co si na pískovišti dloubou prstem do oka). Velmi nám pomáhá, pokud jsme v ohrožení života – spouští stresové napětí a jsme tak schopni vyhodnotit situaci pro svou záchranu (třeba když se proti vám rozeběhne pes, váš plazí mozek vyhodnotí záchranu útěkem). 

Aktivuje se jednoduše v případech ohrožení života. Pozor, to může být i ve chvíli, kdy jste hladoví! Mám hlad – tedy nenaplňuji svou základní potřebu = jsem v ohrožení života/umírám. Okamžitě si mozek volí svou taktitu (útok, útěk, mrtvý brouk) a tedy můžeme být nepříjemní. Znáte to? Já tedy ano!!!  

Tedy mé doporučení – pokud se budete cítit nesví, nepříjemní, podráždění, myslete na to, zda je aktivní právě platí mozek a pozorujte, co to s vámi dělá. 

Amygdala – část mozku, která rozhoduje o tom, jak zpracujeme informaci, kterou získáváme, nebo jak  rozhodneme o situaci, která k nám přichází. Směřuje buď do plazího mozku, kdy amygdala vyhodnotí, že je situace stresová, nebo do neokortexu, tedy do prefrontálního kortexu, který umí situaci řešit. Už ji zná, už ví, jak na ni. Pozitivní je, že toto se dá naučit a velmi často nám amygdala posílá situace k řešení do plazího mozku, tedy jinými slovy situaci vyhodnotí jako stresovou, přitom by situace mohla být vyřešena v naprostém klidu. Často je to proto, že jsme tak situaci zažívali v dětství. Třeba že jste měli ve školce vystoupit před celou skupinou se svým vystoupením a kluci se vám začali posmívat a vám bylo velmi nepříjemně – tedy skrze tuto vaši zkušenost a pocit, který to  ve vás vyvolalo, váš mozek vyhodnotil “vystupování před lidmi” jako stresovou situaci. To znamená, že kdykoliv teď máte před lidmi vystupovat, jste ve stresu. Vybavuje se vám něco takového?

Například jdete v práci po chodbě a potkáte šéfa, který s vámi začne mluvit – a nyní se nabízejí 2 možnosti, které amygdala může zvolit: 

1) “Ježišiiiii, šéf, bože můj, co po mně chce, snad neřeknu nějakou hloupost, jak budu reagovat, vždyť je to šéf, to je něco víc, snad nevypadám špatně…” V tu chvíli se dostávají naše reakce pouze do režimu “hlavně přežij”, kdy racionální jednání má černo! Zrychluje se tep, dech, tělo je v napětí. 

2) “V pohodě, vždyť je to jenom šéf, je to člověk stejně jako já, aspoň si popovídáme, není důvod být v ohrožení.” Dech i tep zůstává stejný, tělo klidné. 

Znovu opakuji – VŠE SE DÁ NAUČIT A PŘEPROGRAMOVAT!

Když budete jednotlivé situace a své pocity pozorovat, můžete vědomě analyzovat do jaké části mozku vás to vede. Můžete si s tím hrát a sami vypozorovat, kolik zbytečných situací nás vede do stresu. Tím, že to budete pozorovat a analyzovat, že situace vlastně vůbec nemusí být stresová, váš mozek se při pravidelném opakování naučí automaticky situaci přeprogramovat na klidnou (tedy zvládnu řešit) – například výše zmiňované vystupování před lidmi.  

Neokortex/prefrontální kortex – nejmladší část mozku, kam se nám zapisují, programují všechny věci, které se učíme (viz výše o dětství). Je to část mozku, která umí řešit situace, část mozku, kde sídlí naše naučené vědomí o nás samotných. I to, zda se máme sami sebe bezpodmínečně rádi, nebo zda si o sobě myslíme, že jsme hodnotní x nehodnotní. Vše, čemu uvěříte, je pravda, tomu uvěří váš neokortex a to tedy i žijete. Pozor, opakuji raději ještě jednou – DÁ SE ZMĚNIT. Neexistuje definitivní pravda, proto je fajn zpochybňovat své názory a ptát se sám sebe, zda je to opravdu to, co si myslím. Je to část mozku, kde tvoříme sny, vizualizaci, představy. 

Je to část mozku, kterou můžeme přenastavovat podle sebe! Zdůrazňuji – je potřeba vytrvat!

A proč vám v tuto chvíli sdílím tyto informace?  

Procházíme totiž energií transformace, velké změny. A buď s ní budeme bojovat a budeme zatvrzele stát na místě, budeme obětí našeho mozku, našeho ega, našeho života, nebo bude ego naším služebníkem a šéfovat ho začneme my. Tedy změnu přijmeme jako dar.  

Proto všechno, co cítíte, že chcete změnit – změňte to teď! 

Opusťte věci z minulosti, opusťte své staré já, opusťte chyby, které jste udělali a odpusťte si za ně. Opusťte pocity viny a výčitky. Teď jsme na nové startovní čáře, vstupujeme do nové verze sebe sama, do nového vědomí. Dovolte si být lepší verzí svého já, dovolte si přeprogramovat své smýšlení o sobě samých. Váš mozek to umí. Vy to umíte!  

Vy jste ti, kteří se rozhodují, “KDO JSEM”. Nikdo nemá právo vás hodnotit, kritizovat a rozhodovat o vašem životě – jen vy sami.  

Tak převezměte zodpovědnost za to, KÝM SE TEĎ STÁVÁTE! Máte to ve svých rukou. 

Přeji vám láskyplný vzlet do vašeho vznešenějšího já! 

Jsme v tom spolu! 

Karolína