“RÁD POMÁHÁM, ALE NEBERU TÍM DRUHÉMU HODNOTU?”

Pomoc… Kdy je opravdu třeba a kdy už ne? Umíte to rozeznat?

Je krásné vidět v dnešním světě, že si lidé pomáhají. Ano, ano, ano! Lidskost tu ještě stále je, jupí!

Je krásné být tu navzájem jeden pro druhého. Ve chvílích, kdy to nejvíc potřebujeme. Ve chvílích, kdy potřebujeme podporu a objetí. Ve chvílích, kdy potřebujeme vyslechnout…

Ale do jaké míry je ona „pomoc“ opravdovou pomocí? Do jaké míry je pomoc zdravá?

Ptali jste se někdy sami sebe, proč někomu pomáháte?

A co když svou pomocí naopak ubližujeme?

Ukažme si to na 2 typech pomoci. Pomoc, která nám sílu dává a pomoc, která nám sílu bere.

Ta první je opravdová a chce naši vnitřní sílu posílit – ta je nezištná, laskavá, pokorná, rovnocenná…

Ta druhá nám naopak naši vnitřní sílu bere – je podvědomě zištná, podmínečná, může být manipulativní, vysávající, lžívá…

Co tím myslím…

U pomoci, která posiluje naši vnitřní sílu asi není třeba nic vysvětlovat. Obě strany cítí radost, obě strany se cítí v plné síle – ten, který dává, i ten, který bere. Je zde svoboda, rovnocennost, opravdovost.

Ale co ta, která nám sílu bere?

Často v pomoci ostatním nacházíme svou hodnotu. Když někomu pomůžeme, naplní nás pocit, že jsme užiteční, že jsme důležití, že jsme hodnotní. A co nastává ve chvíli, kdy dlouho nikomu nepomůžeme? Pocit prázdnoty? Méněcennosti? Nepotřebnosti? Zbytečnosti?

A tak hledáme příležitost, kdy bychom tuhle svou emoční propast mohli zaplnit skrze další a další pomoc druhým. Je to jako pijavice, která saje energii ostatních. „Komu můžu pomoct, abych mohla žít?“. Využívá tak energii lidí pro svou vlastní hodnotu. (Ano, skrze druhé se profiluje naše hodnota, ale to je jiné téma.) Je to naše další dávka jakési pocitové drogy, kterou hledáme ve vnějším světě.

Jaká je vaše „motivace“ k pomáhání?

Tolik chceme pomoci, až si vůbec neuvědomujeme, že tím člověku můžeme brát jeho důstojnost.

Čím to, ptáte se?

Víte… svou pomocí jim bereme jejich zodpovědnost rozhodovat se sami za sebe. Bereme jim jejich zodpovědnost za to poprat se se svým trápením a problémem sami – tedy skrze to obrovsky vyrůst a posunout se o level výše, protože problém vyřešíme za ně. Svou přílišnou péčí jim bereme jejich zodpovědnost za to se o sebe postarat. Bereme jim možnost poznat své schopnosti.

Není to od nás příliš sobecké? Není to od nás sobecké zbavovat jich jejich osobní moci a získávat skrze to sílu svou? JE!

Když se podíváme na slovíčko „POMOC“, jeho význam nese překlad „touha po-moci“. Hledáme zdroje, jak získat moc.

Nedávno se mi stalo několik zkušeností, které mě v tomto tématu velmi ovlivnily a „osvítily“!

Myla jsem doma nádobí i za svého kamaráda, spolubydlícího. Zastavil mě se slovy:“ Káji, nemyj za mě to nádobí.“. Přišla mi to jako naprostá banalita. Však je to jen nádobí, nevadí mi umýt pár kousků navíc, aspoň ho ušetřím práce (ano, ušetřím ho práce, tedy zbavím ho jeho zodpovědnosti se o sebe postarat). Když jsem se ho zeptala, proč to tak řeší, odpověděl mi:“Víš, já se pak cítím neschopně, když to děláš za mě.“. Cítíte to?

Zbavovala jsem ho jeho důstojnosti, jeho zodpovědnosti za to se o sebe a své věci postarat a vytvářela v něm pocit osobní neschopnosti. Brala jsem jeho vnitřní sílu – nevědomě. V tu chvíli jsem si uvědomila, že pokud mám pomáhat tehdy, kdy oba nebudeme pocitově win-win, pak pomáhat nebudu. Za těchto podmínek já svou osobní moc získávat nechci! Děkuji za tuto zkušenost, byť naprosto triviální, ale velmi hlubokou.

A to bylo jen nádobí. Umíte si představit, čím vším lidi zbavujeme jejich síly?

Další příběh jsem zažila v opačné roli.

Víte, mám úžasného chlapa, který by pro mě udělal snad cokoliv! Moc si toho vážím! Na začátku jsem si to i moc užívala, ale pak mě začal pohlcovat zvláštní pocit, ve kterém mi nebylo dobře. „Jsem snad nevděčná? Nevážím si toho dostatečně? Co chci jako víc?! Vždyť je úžasné, co pro mě dělá!“, říkala jsem si. Pak mi to celé začalo dávat smysl. Cítila jsem, jako by mě to začalo zbavovat mé vlastní moci. Jako bych nebyla schopná se sama za sebe rozhodovat, postarat se o sebe, jako bych byla malé dítě, co potřebuje péči. „Aha, já to asi nezvládnu, tak proto to za mě musí udělat ostatní“, začne pochybovat hlava.

Hlava nás vrací do dětství, kdy se jako malí učíme zbavovat vlastní síly. Rodiče to s námi nemyslí špatně, dítě potřebuje formovat! Bohužel nám často nevědomky sílu berou. Někdy nám nedávají prostor se sami za sebe rozhodnout, přespříliš nám pomáhají a rozhodují za nás. Nám mnohdy nezbývá nic jiného než toto všechno přijmout za své a zůstává nám to bohužel i v dospělosti. Tedy poslouchat, nechat se bezhlavě vést druhým, protože ten to ví přeci líp než já, zbavit se tak svého rozhodování, své moci, své touhy… svého svobodného života. Více o nastavení mozku z dětství zde.

Abych se ale vrátila k příběhu.

Ve chvíli, kdy jsem si to uvědomila, bylo to pro mě obrovské osvobození.“Halooo, Kájo, prober se, ty nemusíš odevzdávat svou sílu jako to bylo dřív. Můžeš si nechat pomoct, to je v pořádku, ale nenech si tím brát svou důstojnost.“ A ani vy nemusíte! Každá pomoc a péče má svou hranici!

Pochopila jsem tak i svého spolubydlícího.

Svému muži za to nesmírně děkuji, vím, že to od něj nebylo zištné, naopak. Právě skrze tuto zkušenost mi dal dar se ve své síle ještě víc ukotvit. Protože ve chvíli, kdy si to uvědomíme, zesílíme.

Poslední příběh, pro mě nejsilnější, s obrovskou hloubkou – vazba rodič a dítě.

Celý život jsem měla pocit, že musím pomoct svoji mamince – zachránit ji. Dělala jsem pro to všechno! A víte proč? Protože když bude šťastná moje maminka, budu šťastná já. (Šťastný rodič = šťastné dítě). Nejprve jsem chtěla naplnit její potřeby, protože pak by bylo dostatek pro mě. Tolik jsem jí toho chtěla dát, až jsem postupem času vyčerpala sebe. Nedávám jí tím vinu, miluji ji nadevše. Jen jsem se potřebovala naučit, že můžu být šťastná i ve chvíli, kdy ona šťastná není. Že nemusím být závislá na jejím štěstí a naplnění. Není v naší moci zachránit své rodiče. NENÍ! Bohužel jako malé děti si to myslíme a vezmeme to jako svůj životní úkol. Bylo mojí pýchou myslet si, že to dokážu. Bylo to mé ego, které si myslelo, že to zvládnu líp než ona. Byla to má troufalost a pyšnost chtít vyřešit její problémy za ni. A tak v den, kdy jsem se rozhodla přestat pomáhat své mamince a myslet si, že to dokážu za ni, vrátila se její moc zpět do jejího života. A víte co? Byla to obrovská úleva pro nás obě! Já už nemusela zachraňovat a vyčerpávat se tím a ona našla svou sílu, moc, hodnotu. Nalézáme tak sami sebe.

Proto je dobré podívat se na to, co je naším opravdovým záměrem, když jdeme někomu pomoct.

Nezískávejme svou pomocí moc na základě toho, že druhým bereme tu jeho.

Nebereme jim možnost poznat svou osobní sílu, své nekonečné možnosti, svou hodnotu, svou důstojnost. Nebereme jim možnost umět se o sebe postarat a poznat své hranice. Nebereme jim možnost rozletět se do svobody a poznat sami sebe.

Pomozme nejprve sami sobě – v naplnění vlastních potřeb.

Každá pomoc a péče musí mít svou hranici. Určitě si dál navzájem pomáhejme, jen pozorujte, v jaké pomoci se nacházíte.

A jak to poznat? Jak rozpoznat hranici?

Ptejte se, jak se v tom cítí ostatní a buďte si vědomí toho, zda jste v oné pomoci oba v pozici své síly, nebo zda jste v pozici „pijavice“. Vždy vám odpoví vaše pocity, pokud jsme s nimi opravdu v kontaktu. Je umění rozpoznat, kdy je naše pomoc opravdu potřeba.

Nechtějme být zachráncem životů ostatních – nemáme moc, sílu a zodpovědnost za spasení života druhých. Nejsme zodpovědní za jejich štěstí.

A jak jste na tom vy?

Je pro vás pomoc touha po moci? Nebo pomáháte vrátit ostatním jejich osobní sílu?

Buďte k sobě pravdiví!

S láskou

Karolína

A pokud vás zajímá více poznávat nastavení vaší mysli, sami sebe a chcete osobnostně růst, těším se na váš každé úterý od 19,00 na hodině “MŮJ MINDSET”. Více zde.