JSOU EMOCE MÝM (NE)PŘÍTELEM?

„Ty jsi vždycky se vším v pohodě, stále usměvavá, jsi jako sluníčko, vždy nám předáváš takovou energii..“, s tím se potkávám často a děkuji za to!!! Vážně! Je za tím ale spoustu práce. Mnozí si mysleli, že mám prostě štěstí a nemusím v životě nic řešit. Často jsem se setkávala s větami typu: “No jo, vždyť ty máš všechno, musíš být šťastná“. Ale nebylo to tak… Nikdo nemůže vědět, jak se cítíte – jen vy.

Stejně jako já, každý z nás má nějaký příběh, traumata a těžké životní situace – šikana, ponižování, ztráta rodiče, odmítání, byť v malé míře… Ale o tom až v dalších článcích.

Chci zde vyzdvihnout práci s emocemi, která je v našem štěstí silným pilířem. Víte, ne vždycky je život procházka růžovou zahradou, však to sami znáte. Co je ale velká výzva a důležitý bod v cestě ke štěstí – stavět se tomu čelem a s odvahou.

Každou nepříjemnou situaci doprovází i nepříjemný pocit. Jenže co my většinou uděláme? Ano, potlačíme ho, zameteme pod koberec, nechceme ho znát, pojmenovat, natož cítit – jen to prosím ne!!!! Bojíme se ho, bereme ho jako nepřítele. Emoce je ale nějaká energie, která potřebuje být vyjádřena. Co se tedy potom stane? Začne zevnitř tlačit ven – chce být viděna, chce být projevena, chce taky trochu pozornosti. A my ji znovu potlačíme, víc, víc a víc. Často se pak děje, že je tak dlouho potlačovaná, tak dlouho žádá o pozornost, až svou energií vytvoří ne-moc. Ale o psychosomatice až později.

Proč ale o tomto celém mluvím. Můžeme být obětí svých pocitů až třeba do konce života, nebo se je můžeme naučit prožívat a být jejich vůdci, průvodci.

To, proč dokážu mít úsměv na tváři a být šťastná v mnoha těžkých situacích, je právě ochota podívat se svým pocitům do očí – i těm nejtemnějším, které nás nejvíc straší – strachy, panika, nepřijetí, odmítání… Doplňte si sami to, co cítíte a čemu se bráníte. Často se děje, že přichází nějaká taková emoce, se kterou se necítíme dobře a my ten pocit ještě prohloubíme tím, že se cítíme špatně za to, že se cítíme špatně. Špatný pocit na druhou, když už, tak pořádně, že? Znáte to?

A učili nás někde se svými pocity pracovat? Učili nás někde, co s takovými pocity dělat?

Ano, učili! Potlačit je… Cítíte tu tíhu?

Jenže ve chvíli, kdy se emocím podíváme do očí, přestaneme s nimi bojovat a odmítat je, vyjádříme je – rozplynou se, stanou se našimi přáteli, přirozenou součástí. Oni totiž jsou naší součástí a ve chvíli, kdy s nimi bojujeme a potlačujeme, bojujeme tak sami se sebou, potlačujeme tak sami sebe. A my chcete přece mír a lásku. Boj a potlačení najednou střídá přijetí, pochopení, velká úleva. Nakonec vidíte, že vlastně není čeho se bát. Nakonec cítíte, že svůj pocit stačí obejmout a přivítat ve svém životě. Ano, je váš, jste to vy. Už ho nemusíte odmítat, už ho můžete přijmout, stejně jako sebe.

Je to taková úleva, když si dovolíte cítit všechny emoce. Je to taková úleva nezakazovat si cítit smutek, vztek, nenávist, lítost, protože tím, že si je zakazujeme, je ještě víc vytváříme. A v tom je to kouzlo. Přestaňme touto cestou vytvářet to, čemu se bráníme. Zůstává pak více prostoru pro lásku, radost, štěstí, nadšení…, protože žádné uzamčené emoce už zevnitř nekřičí o pozornost.

A přirozená energie, kterou my tady vytváříme a máme za úkol žít, je právě bezpodmínečná láska. Tak jí dejme prostor.

Nechci tím říct, že v životě neřeším žádné situace s nepříjemnými pocity. No páni, těch bylo. A jak silných, hlubokých, bolestivých… Zrovna nedávno. Co se ale skrývá za odvahou jít do hloubky každého pocitu, za odvahou jít do příčiny toho, proč se to všechno děje a proč a co to ve mně vyvolává? Za tím vším se skrývají mnohem hlubší a intenzivnější prožitky klidu, svobody, pokory, radosti, lásky.

Kdo máte tu odvahu, mám pro vás úkol. Až přijde nějaká emoce, se kterou budete bojovat, nebude vám příjemná, zavřete oči a představte si ji před sebou, jen ji vnímejte a hluboce dýchejte. Co od vás potřebuje a co vám přináší? Jen ji přijměte, obejměte ji, prožijte – nechce vám ublížit. Nechte ji prostoupit celým svým tělem, nebojujte s ní, milujte ji. A stejně tak, jak rychle emoce přišla, ji nechte zase jít. Můžete vzít papír a tužku a nakreslit ji, nějak ji vyjádřit a pozorujte, co se ve vás děje. Nechte tuto energii proudit, ať si žije.

Přátelé, nikdo a nic okolo nás není zodpovědný za naše emoce – je to o nás, jak je dokážeme zpracovat. Moje úžasná vychovatelka na internátu mi tenkrát předala jednu velmi zásadní věc pro můj život, kterou si pamatuji do dneška – NEŠŤASTNÝM TĚ NEČINÍ OKOLNOSTI, ALE TO, JAK JE PŘIJÍMÁŠ.

A v tom se nádherně odráží zpracování našich emocí – v tom, jak je (ne)přijímáme.

Štěstí je ve vás – uvnitř a možná jen potřebuje sundat ze sebe všechny ty slupky potlačených nepříjemných emocí, které vaše štěstí zakrývají. Ale věřte mi, vaše štěstí chce ven, je tu pro vás. A ano, je za tím spoustu vnitřní práce, která VÁŽNĚ STOJÍ ZA TO!

Důvěřujte, přejte si, dovolte si a nepřestávejte na sobě pracovat.

Tak co? Máte odvahu poznat, jaké dary se skrývají za vašimi emocemi?

S láskou

Karolína

Related Posts

Leave a Reply